Inspirace zvuky z přírody

Všude, kde děti žijí, ať je to na vesnici nebo ve městě, je také slyšet a vidět, jak si hrají a baví se. Dětská hra je dítěti asi takovou přirozeností a potřebou jako dýchání.“ (Pospíšilová 2000). Podněty ke hře děti nacházejí v nejrůznějším prostředí: nejdříve v kruhu rodiny, nejbližších přátel a svého rodiště, později ve škole, zájmových kroužcích apod.

Velké množství dětských her je uchováno prostřednictvím lidové tradice a bohatých zápisů ve sbírkovém fondu. Tyto projevy prokazují pozoruhodnou pestrost forem a současně výchovnou mnohostrannost. Lze je diferencovat podle nejrůznějších hledisek, např. ročního období, příslušnosti k pohlaví, uplatnění pohybu, rekvizity atd. Tradiční dětské hry, uchovávané spontánním předáváním v rodině či pomocí institucionalizované výchovy, doplňují nově vznikající hravé projevy dětí, ovlivněné proměnami společenského života. Významné stimuly pro dětské hry přináší navzdory prostoru a času prostředí přírody, rozmanité svými formami jevů.

Výchovný význam dětských her je prověřen mnoha generacemi. Je známo, že patří odedávna ke spontánním činnostem dětí, v nichž se zábavnou formou a přirozeným způsobem rozvíjejí různé stránky jejich osobnosti. Požadavek uplatnění hry, resp. aspektu hravosti ve výchovně vzdělávací práci prostupuje všemi progresivními pedagogickými systémy, počínaje doporučeními Jana Ámose Komenského. Vzpomeňme např. Komenského myšlenku, že hrou mají děti cvičit mysl k jemnosti, pohyby k obratnosti a tělo ku zdraví (Mišurec 2007).  Dětské hry jsou tedy významným prostředkem tělesné, duchovní, rozumové, estetické, pracovní i mravní výchovy a současně výrazným stimulem vůle a motivace k dalším činnostem. Ve školní výuce slouží navíc ke zpříjemnění a zpestření učebního procesu i relaxaci žáků. Nabízejí četné impulzy ke kreativním projevům dětí, a to v nejrozmanitějších podobách a oblastech, daných synkretičností dětské hry.

Literatura

  • Bartoš, F. (21898). Naše děti. Jejich život v rodině, mezi sebou a v obci, jejich poesii, zábavy, hry i práce společné popisuje František Bartoš. Praha: J. Otto.
  • Erben, K. J. (21886). Prostonárodní české písně a říkadla. Praha: A. Hynek.
  • Frolec, V. (Ed.) (1980). Dítě a tradice lidové kultury. Lidová kultura a současnost. Svazek 6. Brno: Blok.
  • Komenský, J. A. (1947). Škola na jevišti. [Schola ludus. Pars IV-V.]. Brno: Komenium, učitelské nakladatelství.
  • Komenský, J. A. (31972). Informatorium školy mateřské. Povinná četba pro pedagogické školy – třídy pro přípravu učitelek mateřských škol. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  • Mátlová-Uhrová, L. (1978). Děti na Hané: jejich výtvarné tvořivé hry a zábavy v přírodě. Prostějov: Okresní kulturní středisko.
  • Mišurec, Z. (2007). Dětské hry. In S. Brouček & R. Jeřábek (Eds.). Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: Mladá fronta, s. 132–133.
  • Plicka, K., Volf, F. & Svolinský, K. (1947–1960). Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách. Jaro. Léto. Podzim. Zima. Praha: Družstevní práce; Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění.
  • Pospíšilová, J. (2000). Dětský folklor. In J. Jančář et al. (Eds.). Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 10. Strážnice: Ústav lidové kultury ve Strážnici; Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, s. 265–269.
  • Svobodová-Goldmannová, F. (1958). Říkadla a hry slováckých dětí. Gottwaldov: Krajské museum.
  • Václavek, M. (1902). Děti na Moravském Valašsku: jejich hry a jiné zábavy. Jičín: Kabátník.