O dýních a životě v Africe

Hudba Afriky…

…je často spojována s pulzujícími rytmy, bubny a sršící energií. Bližší pohled poskytne mnohem detailnější obraz. Rozmanitost etnik, jazyků, geografických oblastí a životních světů se odráží v bohatství hudebních stylů, zvukových barev a nástrojů.

Rozlišné formy hudby se vyvinuly z praxe, ne „na základě abstraktní teorie“ (Brandily, 2001). Důkazem jsou tónové systémy, principy organizace rytmu a hudební praxe, které navzdory proměnám ve vývoji jeví velkou historickou stabilitu (srov. tamtéž). Spousta různých vlivů, jako je migrace lidí, koloniální období a média vytvořily podněty pro živou kulturní výměnu, která dále mění a utváří hudbu a hudební praxi (Nketia, 1979).  Navíc důležitou roli hrají jednotliví umělci se svým osobním stylem a tvořivostí (Kubik, 2004, s. 17). Přes všechny odlišnosti mohou být definovány některé obecné rysy, společné pro provozování africké hudby:

  • Ústní a sluchové tradice. Slyšení a poslouchání, spíše než psaní, jsou ústředními nástroji k učení, učení se a pamatování si hudby.
  • Metoda zvolání a odpovědi. Vokální nebo instrumentální rytmické vzorce a jejich odpovědi poskytují strukturu hudebním sekvencím. Výsledkem je hudební dialog, který strukturuje hudební kus v jeho časovém průběhu. Není daná hudební kompozice, není dirigent.
  • Rytmus je základním prvkem hudby. Vyvíjí se z jazyka, pohybu a smyslového vnímání každodenních procesů. Pulzace je zakotvena v hudbě Afriky takovým způsobem, že se v ní nachází přirozeně (Kubik, 2004). Pro tanečníky, stejně jako hudebníky, jde o „spojování vnitřního vnímání sekvence nejmenších pravidelných pulzačních jednotek, bez začátku a konce a bez jakékoli předešlé akcentace“ (tamtéž).
  • Hudba a tělo jsou v přímé souvislosti. Emoce jsou vyjadřovány hudbou a tancem. Odpověď je verbální nebo pohybem těla/tancem, výsledkem čehož je vzájemně se ovlivňující interakce.
  • Hudba je společným zážitkem. Kruh jako demokratická forma umožňuje každému, aby se účastnil aktivně. Není zde hodnocení.
  • Tradiční nástroje a nástroje recyklované.
  • Improvizace. Rytmy a písně jsou často přísně definované, co se týče jejich základní struktury. Ovšem hra s pozměněnými texty, rytmickými a melodickými improvizacemi je součástí umělecké svobody hudebníka.

Inspirace z Afriky ve škole

Projekt Musik kreativ+ primárně zkoumal tvořivý potenciál, který se otevírá při setkání s neznámou hudební praxí. Málo známé nástroje jako jsou dýňové neboli vodní bubny (calabashes), smyčcové nástroje jako kora a ngoni, otevírají žákům nový svět zvuků a pomáhají opustit existující hudební vzorce. Proces je méně o přesné reprodukci rytmů a písní „afrického stylu“, ale více o zkušenosti z tvoření hudby a polyrytmických forem. Blízká spojitost s tvorbou hudby inspirované každodenními okolnostmi, je představena v modulové sekci „Africká vesnice“. Zde hraje vnímání rytmických jevů v každodenním životě konkrétní roli v tvořivé práci s nástroji a hudebním rytmem. Setkání se senegalským hudebníkem bylo jistě hlavní událostí projektu, která zásadně ovlivnila fascinaci žáků tímto druhem hudby.

Ne vždy je možné zorganizovat takovou spolupráci. Filmy a videa v následujících příkladech mohou být alternativou. Následné impulzy pro tvorbu hudby inspirované Afrikou jsou navrženy jako učební sekvence s kroky, které na sebe navazují, ačkoli učitelé si mohou vybrat a kombinovat prvky sekce individuálně.

Literatura

  • Bender, W. 819859. Sweet Mother –  Moderne afrikanische Musik. München: Trickster.
  • Billmeier, U., Keita, M. (1999). Traditionelle Rhythmen der Malinké. Engerda: Arun.
  • Brandily M. (2001). Kora Kosi – Die Musik Afrikas. Heidelberg: Palmyra Verlag.
  • Egger, A., Héma, M. (2007). Die Stimme des Balafon. Hamburg: Schell music.
  • Grosléziat, C. (2002). comptines et berceuses du baobab. Paris: Didier Jeunesses.
  • Koch,V. (1993). Begegnungen mit afrikanischer Musik. Hannover: Metzler Schulbuchverlag GmbH.
  • Konaté, F., Ott, T. (1997). Rhythmen und Lieder aus Guinea. Oldershausen: Institut für Didaktik populärer Musik.
  • Kubik, G. (2004). Zum Verstehen afrikanischer Musik. Wien:Lit Verlag.
  • Miller Chernoff, J. (1999). Rhythmen der Gemeinschaft. Wuppertal: Peter-Hammer-Verlag.
  • Nketia, J. H. (1991) Die Musik Afrikas. Wilhelmshaven: Otto Heinrich Noetzel Verlag.
  • Rault, L. (2000). Vom Klang der Welt. München: Frederking &ThalerVerlag.
  • Reck, D. (1992). Musik der Welt. Hamburg: Rogner & Bernhard GmbH&Co Verlags KG.
  • Schütz,V. (1992). Musik in Schwarzafrika. Arbeitsbuch für den Musikunterricht in den Sekundarstufen. Oldershausen: Institut für Didaktik populärer Musik.
  • Stockmann, E. (1987). Musikkulturen in Afrika. Berlin: Verlag Neue Musik.
  • Tang, P. (2007). Masters oft the sabar. Philadelphia: Temple university press.