Blok 2: Příprava na setkání

Učitel předkládá dětem k poslechu skladby různých stylů. Kompozice jsou určené pro nástroje, na něž hrají hudebníci, kteří navštívili vyučování.

Pozn.: učitel může zvolit i tu možnost, že před setkáním žákům nepustí žádnou ukázku soudobé hudby.

Několik skladeb významných v historii příčné flétny

Baroko:

Flétny se vyráběly ze dřeva a dosahovaly mnohem slabšího zvuku, než je tomu dnes. Byla jim přiřknuta především melodická role k doprovodnému basso continuo, interpretovanému na cembalo nebo violu da gamba. Síla zvuku odpovídala akustickým požadavkům hudebního salónu.

J.S. BACH (1685-1750)

Sonáta e moll pro flétnu a basso continuo BWV 1034

Klasicismus:

Technická stránka flétny se prudce rozvíjí, což umožňuje skladatelům (mezi nimi i Mozartovi) komponovat pro tyto nástroje. Díky výraznému vývoji mohli umělci dosahovat nástrojové virtuozity, posílila se také melodická a sólová role nástroje.

Wolfgang Amadeus MOZART (1756-1791)

Koncert č. 1 G dur KV 313 (1778)

Romantismus:
Období romantismu posunulo flétnu do středu orchestru, s výjimkou sólových rolí v té době oblíbených vzhledem k velkému tónovému rozsahu nástroje.

Johannes BRAHMS (1833-1897)

Symfonie č. 4 e moll, op. 98 (1884-1885)

Impresionismus:

Syrinx Clauda Debussyho je první skladbou, která využívá moderního nástroje tak, jak jej známe dnes. Nástroj, který má přístupnější a rychlejší klapkový systém, umožňuje využít dosud nedosažitelné virtuosity. Skladatelé začali komponovat skladby, v nichž se flétna představila opět v sólové roli.

CLAUDE DEBUSSY (1862 – 1918)
Syrinx (1913)

Současnost:

Dvacáté století je stoletím otevřeným všem možnostem. Různí skladatelé experimentovali s novými pravidly a neustále si kladli otázky směrem k jejich dřívější platnosti.

Bryan Ferneyhough pracoval na notovém záznamu a formální vytříbenosti ve skladbě Cassandra’s Dream Song, konkrétně na vztahu notový záznam-realizace. Nepředpokládal, že hutný notový záznam by měl být využíván „ideálním“ způsobem, nýbrž realizován umělcem spontánně – tak, že zvolí v okamžiku hry pořadí jednotlivých segmentů.

Salvatore Sciarrino rozvíjel celou řadu nových technik, bližších umělci. A to prostřednictvím experimentování s novými způsoby hry, kdy flétna může dosáhnout zvuků podobných charakteru bicích nástrojů nebo vytváří shluky daných tónů (klastrů).

20. a 21. století je příznačné míšením a splýváním kultur. Např. Jōji Yuasa komponoval v duchu západního hudebního systému tak, aby se na starobylé japonské nástroje hrálo novým způsobem. Snažil se o integraci japonských nástrojů do západního způsobu instrumentace. A naopak skládal i pro nástroje západního typu a vyvíjel nové techniky, inspirované zvuky a způsobem japonské hry.

Brian FERNEYHOUGH (nar. 1943)
Cassandra’s Dream Song pro flétnu (1970)

Salvatore SCIARRINO (nar. 1947)
Hermes (1984)
Venere che le Grazie la fioriscono (1989)

Jōji YUASA (nar.1929)
Maibataraki pour flute Alto (1987)

Několik období významných pro vývoj bicích nástrojů

• Beethoven (1770-1827): bicí nástroje plnily roli především jako prostředek zdůrazňování. Tympány hrály často na konci fráze, aby připravily kadenci sólisty nebo udaly rytmus orchestru.
• Brahms (1833-1897) využíval tympánů kvůli jejich zvuku, aby byla umocněna mohutnost celého orchestru.
• Stravinskij (1882-1971) a Berlioz (1803-1869) uvedli tympány do role sólového nástroje orchestru. Ve Svěcení jara vtiskují tympánům, interpretujícím hlavní rytmické téma, specifický pohyb „Oslavě vyvolených“. Berlioz uplatnil ve svém Requiem až 16 tympánů.
• Kladivo bez mistra (Le Marteau sans maître) z roku 1955 je dílem skladatele a dirigenta Pierra Bouleze (1925-2016). Jde o reprezentativní dílo francouzské školy tzv. integrálního serialismu (též multiserialismu), navazujícího na aktuální hudební serialismus. Lze říci, že serialismus je kompoziční strategií, podle níž se různými postupy vypracuje sériové uspořádání not, a to velmi přísným až rigidním způsobem.
• Integrální serialismus aplikuje tyto postupy (zrcadlo, inverze, opakování atd.) ve všech parametrech, které utvářejí hudební dílo: ve zvukové barvě, dynamice, tempu atd.
• Bicích nástrojů se využívá velmi opatrně ke zdůraznění dynamických kontrastů a rytmické preciznosti
• Ionizace (Ionisation) Edgara Varèse (1883-1965) je považována za první skladbu věnovanou do té doby nevídané instrumentaci pomocí bicích nástrojů. Skladbou pro 13 hráčů na 40 bicích nástrojů Varèse vytvořil v roce 1931 energickou a novátorskou kompozici, která při své první prezentaci před francouzským publikem zažila palbu kritiky, aby pak následně se zařadila k „studnici moudrosti“ soudobého neoklasicismu. Ve skladbě zjišťujeme, že téma může být více rytmické než melodické a Varèse zde rozehrává neskutečně bohatou škálu zvukových barev bicích nástrojů.